Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Nejistota

Nedávno jsem si uvědomil, jak stále pracuju na své image úspěšného člověka. Od mala jsem byl zaměřený na výkon a úspěchy - ať už ve sportu nebo ve škole. Potřeboval jsem je a těšilo mě, když o nich mé okolí vědělo. Ne že bych se jimi přímo chlubil, spíš jsem dělal, jako že o nic nejde. Ale šlo mi o hodně. Vlastně i ke vzniku tohoto blogu přispěla potřeba se ukázat - samozřejmě v tom nejlepším světle. V předchozích článcích jsem rád napsal, co jsem vymyslel, co se mi povedlo a když se naskytly překážky, jak jsem je skvěle překonal nebo se z nich poučil. Není to úžasné? Hotová pohádka! Jenže už mám té pozitivní sebeprezentace dost.

Tak chci v tomto článku napsat trochu o tom, co prožívám a čím bych se dříve nechlubil - o nejistotě.


Téma nejistoty k podnikání rozhodně patří. Takové to omílané: Nevíte, jestli se podnik ujme, jaký bude zájem mezi zákazníky, nemáte jistý příjem... Pro mě je to o to náročnější, že jsem se po většinu svého dosavadního života učil, jak věci předvídat, řešit do…
Nejnovější příspěvky

Hra a hravost

Když mám dost práce u počítače nebo vážné četby, jdu si ven na hřiště zakopat s balonem. Mám rád dotyk balonu s nohou, jak si balon často dělá, co chce, a já se ho snažím zkrotit. Nebo když se půl hodiny snažím strefit se kopáním do basketbalové koše a ono se to někdy povede. Na hřišti se mnou bývají jen děti, někdy s nimi přijdou i jejich rodiče a hrají si spolu. Zaplaťpánbůh za ty děti, jinak by dospělí na hřiště vůbec nepřišli!


Líbí se mi, že hra nemá většinou žádný účel. Smysl hry je ve hře samé, v prožitku hry. To je v kontrastu s tolika činnostmi, které moderní člověk vykonává za nějakým jiným účelem, a to i ve volném čase. Sportuje, aby byl zdravý, aby měl dobrou postavu, aby výkonem ohromil ostatní, aby se fotkou z výletu mohl pochlubit na facebooku... Zato když si člověk hraje, dělá to, protože mu to činí radost. A nezabývá se ničím jiným, prožívá je ten přítomný okamžik.

Co si představíte pod pojmem hravý člověk? Já člověka radostného, s něčím dětským v sobě. Taky tvořivého.…

Nové směřování

Od posledního příspěvku ze září 2018 se hodně událo. Přestěhoval jsem se zpět na Moravu, kde mám zázemí a pro svou činnost lepší podmínky než v Praze. Hlavně se ovšem vícekrát změnil můj pohled na to, co bych měl dělat, jak se živit. Prostě jsem se hledal. A to stále pokračuje. Znamenalo to pro mě řešení hlavně těchto otázek: Chci opravdu podnikat? Mám k tomu předpoklady? Stres nezvládám dobře, nebylo by mi lépe jako zaměstnanci?

Tohle jsem z velké části řešil už před rokem a díky mé kamarádce a tehdejší mentorce Martě jsem přišel na to, že mě rozjíždění ani řízení firmy neláká. K tomu uvědomění mi pomohlo zkoumání vlastních fantazií a snů. Líbila se mi představa úspěšného produktu, který jsem vymyslel. Dále představa finanční nezávislosti, tvůrčí svobody, vymýšlení dalších produktů, kamarádských vztahů se svými zaměstnanci. Nikdy jsem ovšem nesnil o pozici respektovaného leadera, autority, který má otěže své firmy pevně v rukou. Ani o Mercedesu a drahých hodinkách (to mě pustilo před…

Potřebné neúspěchy

V prostředí nově vznikajících firem (start-upů) se neúspěchy berou jako něco velmi samozřejmého. Většina start-upů (cca 90%) neprorazí. Z neúspěchů se ale člověk učí, takže potom pravděpodobně stejné chyby dělat nebude. Učení přes nezdary nás provází odmalička: Než jsme se naučili chodit, tisíckrát jsme si natloukli zadek. Jinak to prostě nejde. Říká se: "Kdo nic nedělá, nic nezkazí." Chtělo by to dodat: "A nic se nenaučí".

V knize What I Wish I Knew When I Was 20 píše už dříve zmiňovaná Tina Seelig, že po svých studentech na Stanfordu chce, aby si sepsali résumé svých neúspěchů a potom uvažovali, co si z nich odnesli. Takový seznam nezdarů je něco, čím se nechlubíme, ale co možná o nás vypovídá stejně, jako tradiční životopis plný schopností a úspěchů. Proto už se taky někteří zaměstnavatelé můžou ptát při přijímacích pohovorech na to, co se nám nepovedlo.

I já jsem si proto sepsal své významné nezdary.

1. První závod na běžkách v Nýdku
Jezdit na běžkách jsem začal…

Staré nerealizované nápady

Tina Seelig, profesorka na Stanfordu a autorka světových bestsellerů o podnikání, inovacích a kreativním myšlení, říká, že nejsou dobré a špatné nápady. Že i v těch nejhorších, nejbláznivějších se najde semínko něčeho užitečného a do budoucna použitelného. Naopak podněcuje své studenty, aby se při řešení problémů nedrželi při zdi, aby se odpoutali z rámce již používaných osvědčených řešení, popustili uzdu své fantazii. I když budou přicházet s šílenými a na první pohled nepoužitelnými nápady, může z nich vzejít něco dobrého.

Musím s jistou hrdostí říct, že ve svých nápadech jsem se nikdy nedržel při zdi.

Na gymplu v hodině fyziky jsem přišel s ideou, jak uspokojit zastánce výroby energie z jádra i obnovitelných zdrojů. To se postaví větrné a solární elektrárny okolo středu, do kterého se umístí jaderná puma.


Odpálením bomby vzniká tlaková vlna, která roztočí větrníky, a záření, které solární panely přemění na elektrický proud. Geniální, že? Ne, byl to nápad spíš jen k pobavení spolužá…

Jak jsem došel k podnikání

Začnu tím, co mě už od gymplu táhlo: technika, elektromobily, obnovitelná energie. Takže po maturitě jsem měl docela jasno, že půjdu studovat strojní inženýrství. Trochu jsem k té strojařině inklinoval z tradice - děda i taťka mi byli vzorem, ale to hrálo vedlejší roli. Byla to hlavně sázka na jistotu. Vidina dobře placené a jisté práce, možnost uplatnit se v zahraničí.


Bakalářské studium na VUT v Brně jsem si moc neužil. Učiva bylo hodně a já jsem se vždy po celý semestr věnoval jen škole. Teď bych to dělal jinak, tolik bych to nehrotil a trochu si užíval studentského života, ale taková možnost pro mě tenkrát neexistovala. Hlavní roli hrál můj strach z možného neúspěchu, že bych nemusel nějaký předmět zvládnout. Nakonec jsem vždy všechny zkoušky udělal napoprvé a známky mi stačily na červený diplom, ale ty 3 roky úporného studia za to nestály.


Na druhou stranu je fakt, že dobré známky mi asi pomohly dostat se na Dánskou technickou univerzitu v Kodani. Tam jsem v září 2014 začal studo…

Příběh JoKitu

Příběh JoKitu se začal psát někdy v květnu 2017.
Po návratu z několikaměsíčního pracovního pobytu v Německu jsem začal bydlet v novém bytě a chyběla mi skříň. Nechtěl jsem nic standartního a těžkého - zdaleka nejsem usazený a pár stěhování mě ještě čeká. Zaujala mě skládací skříň od spolubydlící Petry, tak jsem si ji v Jysku koupil taky. 

Skříň se skládá z kovových trubiček a plastových spojek. Nosnost není velká, ale na oblečení to stačí. Z jednoduché montáže jsem byl nadšený a hned jsem říkal: Proč by se takhle nedal skládat i jiný nábytek? Z bytelnějších dílů a lepších materiálů by to určitě šlo.

Začal jsem googlit a vyhledávat, jestli se něco podobného už nevyrábí. Tohle bývají okamžiky napětí, protože pokud jste aspoň trochu ctižádostiví, moc si přejete, abyste nic nenašli a tedy váš nápad byl úplně jedinečný. Já jsem s úlevou došel k tomu, že nevyrábí, i když podobné pokusy už tady byly. Třeba česká stavebnice Rollpa z kartonových trubic a plastových spojek. Hodí se na regály, a…